Můj rok 2021
Dlouho jsem přemýšlela, s jakým konceptem příspěvku přijdu.
Po shrnutí tohoto roku jsem se ale jasně přesvědčila, že popíšu uplynulý rok i touhle, písemnou i veřejnou, cestou. Byl, alespoň pro mě, opravdu náročný, nelehký, zároveň zlomový a přece krásný. Jsem za něj vděčná a vždy na něj budu ráda vzpomínat. V jeho průběhu se toho hodně zlomilo, vlastně celý můj život dostal úplně jiný spád a já se v něm postavila na vlastní nohy. Haha, myslím to obrazně. Zatím!
Tak jdeme ho zrekapitulovat.
Leden nezačal zrovna hladce. Hluboce jsem totiž váhala, co a jak budu dál se svým stavem dělat. Kdekdo mi radil, abych se s ním prostě smířila a žila dál s chodítkem, ale mně se nechtělo. A kladla jsem si otázku: Jak jako smířila? Že bych už jako necvičila? Že bych všeho nechala? To rozhodně nechci udělat! Vždyť když se podíváme kolem sebe, žádnou mladou holku (ani kluka) s chodítkem neuvidíme. Jedině nějakýho staršího člověka. Tak proč bych s ním měla chodit?! Nikdy se s tím nesmířím a usilovat o co nejlepší výkony budu i nadále. V tu chvíli mi ale došlo, že smířit se neznamená rezignovat. Dobře, dočasně to beru- ač to slovo prozatím znamená 3 roky, ale tvrdě se bít budu i nadále! Dozvěděla jsem se o možnosti léčby kmenovými buňkami. Jde o zákrok experimentální, tudíž nikdo neví, jak bude fungovat právě u vás. Riskla bych to i tak, ale není to zrovna levná záležitost. Navíc to není úplně bezbolestný zákrok a právě byla doba pandemie, tudíž nikdo ani netušil, co bude. Po zvážení všech pro a proti a získání všech možných referencí jsem se definitivně rozhodla, že zákrok podstoupím. Že do toho půjdu a peníze nějak seženu. No jo, jenže rozhodnutí je jedna věc, ale vydání se po oné cestě je věc druhá. Tedy čekala mě realita, a to ta, kde přesně ty peníze vezmu. Našla jsem tedy cestu, po které se vydám. Sedla jsem si, sepsala jsem svůj příběh a dala ho na své sociální sítě. Sítě nás lidi přece propojují, od toho jsou. To, že je někteří jedinci zneužívají, je už věc druhá- všechno má svůj rub a líc. Zkusila jsem to a článek se chytil tak, že jsem ani nestíhala pochycovat aktivitu lidi čítajíc ho. Byla jsem nadšená. Viděla ho i milá známá, která ho nechala zviditelnit, a to konkrétně na stránce znesnaze21.cz- dávala jsem jí velký význam, neb byl rok 21 a tohle číslo, jak už asi víte, nesmírně miluji. Celé to sklidilo opravdový zájem. Budu oné slečně navždy vděčná. Lidi jsou hodní, i když někteří hodnější.:) Jasně tedy chápu, proč zvítězila v projektu Laskavci roku zrovna ona. Ještěže mají mnozí lidé srdce na svém místě... I díky ní jsem mohla o léčbě reálně uvažovat se všemi podpůrnými záležitostmi.
V únoru jsem úspěšně pokračovala ve shánění všemožných financí. Což se dařilo. Jednou, když jsme s mamkou šly na kliniku, kde jsem podstupovala předoperační kontroly a doplňování různých vitaminů, jsme se potkaly s jednou známou. Po sdělení mých plánů mi nabídla, že by mi mohla dopomoct firma Amici. S nadšením jsem kvitovala, že budu ráda, tak jsme se spojily i s firmou a rozhodli se, že vytvoříme jakousi sbírku. No, jenže doba nám nepřála, a tak jsme se rozhodli, že akci podstoupíme až později
A v březnu vše vypuklo. To byl ten těžký měsíc. Začal ale mile. Začal tím, že jsem dávala rozhovor pro časopis Aha!pro ženy. Byla to má první zkušenost s novinářskou prací, proto jsem byla taková ,jak na trní'. Naštěstí ale nejsem trémista, tudíž jsem byla v klidu, Vše proběhlo hladce a já už se mohla jen připravovat na zákrok. Všechno dopadlo výborně a finance jsem měla už nachystané. Odjela jsem ho tedy postoupit a... o celém průběhu se chystám sepsat příspěvek až na jeho roční výročí. :)
Celý duben pro mě byl fyzicky náročný a já se zmohla jen na pravidelné terapie na klinice, kam jsem dojížděla třikrát týdně. Uf. V mezičase- a ve vodorovné poloze, jsem se připravovala na přijímací zkoušky na VŠ, které jsem měla v květnu skládat.
Květen pro mě znamenal dokončení oné léčby. I jsem se těšila, celé to totiž trvalo asi 4 měsíce. Už to bylo fakt dlouhé. Jednu etapu jsem dokončila (jen oficiálně, neb i nadále jsem usilovala o co největší efekt) a druhá mi začala. Čekaly mě přijímací zkoušky, které letos proběhly dřív a to online formou, z důvodu pandemie. Ach jo, nebylo to dobré. Neustále vás ruší okolní zvuky, víte, že v kuchyni se vaří oběd, jste rozptýlení... Není to ono. Ale pozitivní je, že jsem je dělala doma v pokoji, protože v tomto období bych do školy asi nedošla.
No, v červnu na mě čekaly lázně. Haha, vždyť já jsem momentálně ráda, že si dojdu na záchod a v lázních jsou poměrně dlouhé chodby. Co teď? Vím ale, že když člověk opravdu chce, půjde to. A taky, že jo. Vyšlo to a hle- v lázních jsem poprvé pořádně chodila o francouzských holích! Třikrát juch! A ještě ke všemu jsem strávila krásné tři týdny na pokoji se skvělou slečnou, kterou jsem si jaksi zamilovala a věřím, že zůstaneme v kontaktu po celý život. Taky to nemá lehké a absolutně vůbec si nestěžuje a žije, jako by nic. Smekám před ní.
Červenec byl ve znamení druhého neurorehabilitačního pobytu. Tam jsem potřebovala doprovod, neb budova rehabilitace byla ne úplně daleko, zato po šíleně špatné cestě, tudíž bych tam nezvládla přijít. Takže jela mamka. Cvičení trvalo 4 hodiny, takže měla celé dopoledne volné. Věřím, že si to trošku užila.
Mezi tím vším jsem si sháněla byt. Nebavilo mě být tak nesamostatná a protože jsem se tam nikam nedostala, byla jsem i dost osamělá. Jak už jsem několikrát zmínila, nikdo ke mně z bývalých kamarádů nepřišel, takže jsem byla opravdu jen já. rodiče a kočky. Ale hurá, bylo to dost těžké, ale v září jsem si konečně našla vhodný byt! Juchů, tolik jsem se radovala a těšila na bydlení v něm. Není totiž snadné najít byt bez jediného schodu, s nedalekou zastávkou tramvaje a se vším, co potřebuji. Hledala jsem asi 2 roky. Nepřála mi ani ta tehdejší koronavirová doba. Podepsala jsem tedy smlouvu a čekala na předání bytu... a čekala... a nedočkala se. Pan majitel mi předání odložil na říjen. Sakra. Ale však mě nic nehoří.
V říjnu ale předání taktéž neproběhlo. Kdybych to věděla, tak aspoň odjedu do lázní. Prý to bude koncem listopadu... ale tak- co už. Jsem už ztotožněná s tím, že já nemám žádnou cestu jasně danou. Život těžce zkouší mou trpělivost. Ale já jí mám... :D
Listopad byl krásný měsíc. Stalo se v něm několik hezkých věcí. Tu první si, s dovolením, nechám pro sebe (:)), a taky- bydlím! Vyšlo to! Koncem měsíce si přebírám byt. Chtěla jsem napsat 'krásný byt', ale krásný tehdy opravdu nebyl. Jak byl špinavý! Nájemník přede mnou byl ajťák... :P Ale no a co? Tak jsem si zavolala úklidovou firmu a dalo se do práce.
Prosinec byl měsícem rozkoukávání se. Sledovala jsem, co všechno zvládnu a co půjde jen stěží. Nemyslela jsem si třeba, jak těžké pro mě bude jízda tramvají. Jak je hrozně nestabilní. Dodnes nechápu, jak je možné, že jsem nespadla, ale nespadla. Užívala jsem si- a užívám stále, a jsem tu šťastná! Děkuji za možnost tu být. Těsně před Vánoce jsem dostala nabídku zúčastnit se jednoho projektu. Takže jsem složila pohovor a budeme vidět! Budu informovat.
Tak jo, to byl můj velký rok, který jsem si i přes to všechno užila, doufám a věřím, že jste ho měli dobrý i vy, alespoň částečně. Osobně se hrozně moc těším na rok 2022, věřím, že bude velký a šťastný pro nás všechny a že si ho patřičně užijeme. Pro nás ne úplně chodící hlavně hodně síly a odhodlání k boji, nedívejte se kolem sebe a jeďte. Musíte se naučit být i sobečtí, rozdávat se můžete potom. Pro chodící: važte si toho, co máte, buďte šťastní, rozdávejte úsměvy (když nemáte parézu lícního nervu :D) a prosím, všichni k sobě buďme laskaví. Stačí jen chtít...
Tak- do Nového roku tou pravou (klidně i s tou pravou) a v novém roce všem kupu ŠTĚSTÍ, lásky, zdraví a štědrosti!
Kdo ví, co nám další rok přinese. Těšme se!
Komentáře
Okomentovat