15.- všechno je k něčemu dobré

  Po oné akci jsem byla pozvána na rozhovor do rádia. Byla jsem pozvána i s mamkou, která je, a navždy bude, pro mě neuvěřitelným hrdinou, idolem a vzorem. To ona mi byla maminkou a nejlepší kamarádkou v jednom, celé roky. To ona mi vždycky pomohla, vždycky mě zvedla a poradila. I ve fyzickém, i psychickém životě. Potažmo v mé školní roky. 

Já jsem tam byla jen jako takový ten bonus navíc a doplňovala mamčina slova. :)

 Taťka je něco úplně jiného. Jeho miluji, a neuvěřitelně si ho vážím, ale mamka je ta, kdo mě celé ty roky krmil. A učil chodit i mluvit.

Dny plynuly, jenže já jsem si je ,,proplout  mezi prsty’' rozhodně nenechala a žila i nadále. A děkovala světu, že TEĎ to jde, ale kdybych se narodila například ve 20. století…? Byla a jsem za tuhle možnost vděčná. Vážím si života a beru to tak, že když už jsem dostala ,,druhou šanci’’, tak ji využívám na plno. I když je to občas těžké a náročné, beru to jako výzvu a deru se dál. Ne,že beru všechno: já beru všechno nejlepší. Tak.

Vím, že by bylo vše milionkrát snadnější, kdybych na to nezůstala sama, a to nejen psychicky, ale i fyzicky. Někdo by mě podržel, přidržel... Ano, ve finále zůstaneme na vše sami, ale ona podpora je tolik důležitá. Dnes vlastně nechápu, jak jsem to dokázala ve zdraví přežít.  Miluji a vyhledávám proto (alespoň teď) nejrůznější formy doteku, především objetí. Ten pocit, že mě někdo drží… nevím, proč tomu tak je, ale jedině tímto způsobem skutečně rozpoznám, jaký ten člověk je. Jak se říká: Důvěřuj, ale prověřuj. Zdání občas klame, a proto se ,,do člověka raději podívám skrze obejmutí’’. A to nemluvím o svých pocitech, kdy mě někdo drží. V tu chvílí mám pocit, že je vše, jak má být.  

(I někdo ,,cizí’' mě nakonec držel. Jen je trošku škoda, že jsem si to musela ,,vydobýt’’. Moc ráda na to ale vzpomínám.)

Už dávno jsem si v duchu řekla, že by bylo skvělé, každý jeden rok udělat nějakou větší dobrou činnost.  Každoročně se mi to dařilo. Když něco totiž chci, tak pro to udělám vše, co můžu, a dosáhnu toho. Vždycky je lepší mít nějaký cíl, něco, čeho chceme dosáhnout. A já chci pomáhat druhým lidem- původně jsem chtěla léčit lidi po jejich fyzické stránce, ale když to nejde, tak to chci dělat alespoň po té psychické. A třeba pomoct už jen vyprávěním mého příběhu, kdy někoho můžu třeba i inspirovat. Několikeré roky se mi to dařilo a každý rok jsem vykonala minimálně jednu ,,velkou’' věc, která mi přišla důležitá. Týkalo se to benefičních akcí, kterých jsem se účastnila, týkalo se to článku v místním zpravodaji, osobnostním růstu, kterým jsem mohla druhé inspirovat… 

Mně samotné to velmi pomohlo si vlastně uvědomit, jak jsem ráda za to, jak vše dopadlo. Zní to asi šíleně, ale opravdu je to tak. Před operací jsem měla nakročeno ne úplně správnou cestou a kdoví, jak bych skončila. Takže: DĚKUJI ŽIVOTU!