13.- dobrodružné léto 2018
Nastaly prázdniny a mé milované léto. Už během jara jsem se potýkala s touhou chodit na brigádu a ,,být užitečná’’. A hlavě někomu pomoct. Poměrně dlouhý čas jsme ale všichni, má rodina a jejich přátelé, řešili, co můžu vlastně dělat. Prodávat v obchodě? S mou rychlostí by si toho nikdo moc nenakoupil. Čepovat limonádu? S mýma rukama nemyslitelné. Načepovala bych ji všude možně, jen ne do určené sklenice. Nikdo jsme na nic nemohli přijít, všechno se nám zdálo tabu. Až po nějaké době si můj taťka uvědomil, že ,,kousek za barákem'' máme firmu, která vyrábí krabičky s čaji, s kořením, s kávou a podobně, a že bych mohla pomoct jim. ,,Navíc je to firma, která dbá na ekologii.’’ Potěšila mě mamka. Byla jsem tím nápadem nadšena. Hned jsem napsala tamnímu panu řediteli, domluvila s ním schůzku, na kterou jsem ale vyslala mamku, a pracovní poměr byl domluven. Hned po skončení školního roku, a tedy začátku prázdnin, jsem nastoupila do místní firmy. Firma byla bezbariérová, což je i pro chodítko velmi důležité, a i prozatímní kolegové byli velmi milí a ochotní. Měla jsem pracovat u stolu s dalšími pěti lidmi ve věku asi 40 let a paní, co seděla hned vedle mě, se mě okamžitě ujala a velmi dobře se nám spolu pracovalo. Obě rády něco tvoříme, takže jsme takřka nezavřely pusu a neustále si povídaly. Ve firmě jsem ale mohla být jen 3 týdny, jela jsem potom do lázní, a když tedy nastala otázka výplaty, já jsem apelovala, že nic nechci. ,,Pane, pochopte prosím, že to dělám pro vás, nikoliv pro peníze- opravdu nic nepožaduji. A mimo jiné pracuju pomalu, takže se můj odpracovaný čas dá jen špatně spočítat. Nic mi nedávejte, budu jen ráda, budete-li na mě myslet i příští léto a nějakou tu práci mi schováte.’' Žadonila jsem mého nadřízeného. Ten mi ale odvětil, že se to tak nedělá, že mě chce odměnit a že at’ to tedy beru jako příspěvek na lázně, kam právě mířím.
Tak jo, to beru a s radostí přijímám. Abychom totiž mohli dávat, musíme umět i přijímat. Peníze jsem tedy použila na rehabilitační pobyt. Tedy jen jako malou část z celkové částky, dojíždím tak kvůli jejich speciálnímu cvičícímu programu, který stojí asi 10x více. Jak jsem už říkala, ani zdraví není zadarmo…
1. LÁZNĚ SAMOSTATNĚ
Na svůj pobyt jsem se velmi těšila. Je zvláštní, že jsem tohoto zážitku neobávala, přecejen jsem
vstupovala do něčeho nového.
Mé těšení se ale vyplatilo, velice jsem si to tam užívala. Měla jsem tříhodinové cvičení + jiné procedury…
m na pokoj a spala jsem až do rána, celá potěšená- nebyla jsem na tohle, a už vůbec ne od kluka, zvyklá. Musím ale říct, že mi to už chybělo a byla jsem za to opravdu ráda. Druhý den jsme zjistili, že spolu sdílíme jednu z jídelen, a tak si na víkend domluvili procházku s cílem hospody s pivem. Pivo já sice nepiju, ale ten večer mi nějak chutnalo. Sice jsem pila malé, ovocné pivo asi 4 hodiny, ale… pila. Opravdu jsem se bavila a na pokoj se vrátila až někdy nad ránem. Ještě, že jsem měla doprovod, poněvadž mé tělo je nad ránem už značně unaveno a padá, ale on mě chytil. Po týdnu už ale odjížděl. Je snad náhoda, že už jsme se neměli potkat, kdyby si to neprodloužil? Já si to teda nemyslím. V lázních strávil měsíc, takže se už i těšil. Zůstali jsme ale i nadále v kontaktu a téměř každý večer si volali dlouho do noci. Já stála na balkoně, abych nebudila svou spolubydlící. Budila jsem ale sousedy a několikrát mi bylo vynadáno. Zanedlouho mě ale oslovil ještě jeden klučina, jestli nepůjdu večer ven. Ráda jsem i to přijala. Sice jsem měla těžký den, v těchhle lázních jsem byla poprvé a byla to fakt dřina, takřka celý den jsem cvičila + jsem neustále absolvovala delší cesty mezi jednotlivými procedurami. To jsem ale chtěla. Pamatuji si, jak jsem jednou měla nějakou vanu, kde ,,jen’' ležíte, a já jsem asi po deseti minutách volala, že chci ven. A šla jsem někam cvičit. A večer zase ven. Tak to šlo ještě jeden týden a pak… přišla ukrutná bolest hlavy a následující večer jsem strávila v předklonu u záchodové mísy- toaletu jsem sdílela společně se spolubydlící, která ale byla skvělá a zařídila se jinak. Mně to ale příjemné opravdu nebylo. ,,Nepotřebuješ nějak pomoct?’' Řekla jsem, že ne, ale následně si to rozmyslela: ,,Prosimtě teda, přines mi Colu.’' Colu normálně nepiju, ale při nevolnosti mi opravdu pomáhá. Zajímavé. Už pro tohle ji jinak pít nechci- co v ní asi musí být? Tentokrát ale ani Cola nezabrala a mě překvapila zdravotní sestra, kterou spolubydlící přivolala. Protože jsem už tak velmi špatně chodila, sestřička mě posadila na vozík a jela se mnou dolů do ambulance. Hrozný zážitek- cítila jsem každý pohyb, díky kterému výtah funguje. Prozvracela jsem tedy i cestu- a to je před zraky kolemjdoucích opravdu nepříjemné. Hned, jak jsme dorazili na ambulanci, mě sestry položily a napíchly mi žíly. Na kapačkách jsem ležela asi 2 hodiny. Nevolnost už sice přešla, ale ležela jsem tam celá odevzdaná a vyčerpaná. Lékařka, co měla službu, zatelefonovala domů mým rodičům, kteří měli zrovna mimochodem návštěvu kamarádky, kterou jsme poznaly s mamkou na předchozím pobytu. Naši se vylekali a stejně- co mohli, z takové dálky, dělat? Nic, přesně tak. Doktorka zavolala i sanitku, která mě z lázní převezla do Fakultní nemocnice v Ostravě. V nemocnici mi udělali CT hlavy, dali mi další kapačky, a pozdě v noci jsem už ležela zpět v mé posteli v ,,rehabilit’áku’'. Ležela jsem ještě 2 dny, když mi tamní doktor řekl: ,,Je mi líto, ale musíte odjet, nemůžete tu ležet.’' Popravdě jsem to čekala. Je tam velký zájem o rehabilitaci a já jim zabírám místo. Zavolala jsem tedy mamce, ta přijela, sbalila mě, naložila do auta a spolu jsme jely směrem k domovu. ,,Adri, fakt nechceš jet rovnou do nemocnice? Já bych teda byla klidnější.’' Ptala se mě po cestě, ale já jsem opravdu nechtěla nikoho otravovat. Mamka by mě tam musela zavézt, zdravotníci by kolem mě museli lítat, a tak podobně. Ne, nechtěla jsem být na obtíž. ,,Jedeme domů, já si lehnu a budu v pohodě.’' Rozhodla jsem se. Po cestě mi ale bylo znovu velmi špatně, a těsně před sjezdem z dálnice jsem rychle řekla: ,,Ne. Mami jed’ do nemocnice. Prosím tě.’’ (promluvila má intuice?) U nemocnice mamka sehnala vozík, naložila mě a zavezla rovnou na ambulanci. Na chodbě jsem seděla pěkných pár minut a pěkně to tam pozvracela- pardon. Všechno bych dala, ale ty lítostivé pohledy kolemjdoucích, to byla síla. Když si mě lékař odvezl, okamžitě mi vypsal žádanku na lůžko na JIP. V rychlosti jsem byla převezena na oddělení jednotky intenzivní péče, kde mě položily na lůžko a začali mě obskakovat. Pamatuji si, že ten den měla zrovna službu nějaká sestra-začátečnice, a ta mi rozpíchala celé předloktí. Ach jo. Ještě, že už jsem zvyklá a absolutně mě to nebolí. Také si vzpomínám, že vrtulník právě přivezl malého chlapce, který chtěl skočit do bazénu, neodhadl vzdálenost, rozběhl se a po hlavě skočil do země… Měl úplně rozbitou hlavu a kdo ví, jak skončil… Je to smutné. S podobnými případy jsem se ale setkávala často.
Já jsem po pár dnech nicméně přejela na normální oddělení neurologie. Bylo mi pořád špatně. Dokud jsem ležela, bylo mi celkem dobře, ale jakmile jsem se třeba jen posadila, už už jsem musela přivolat sestru a jely jsme na toalety. Ač jsem měla nařízené cvičení (jen stoj a pár krůčků), neměla jsem vůbec sílu. Nemohla jsem si skoro ani sednout, jak tenkrát… Okamžitě se mi točila hlava. Já, která po mamce netrpí vůbec teplotami, jsem ji měla zvýšenou 2x za život- těsně před operací, kdy mi jen něco píchli a dobrý, a ted’. A když už, tak už. Teploměr ukazoval 40. Hned mi zdravotní sestřička běžela pro Ibalgin, ale ten jsem ihned odmítala. Nechtěla jsem do sebe cpát už žádnou chemii. A to jsem řekla i sestřičce. Ta zavolala paní vrchní, a té už jsem neměla sílu odporovat a lék snědla. Ale jen půlku! Nicméně, teplotu mi to opravdu srazilo. Komplikace už ustaly a já jsem byla propuštěna domů. Za týden taky začínal školní rok, kdy jsem vůbec nevěděla, jak a co bude. V tomhle stavu to nebylo vůbec možné. Hned po příjezdu domů mi začalo opět ,,otesánkoství’’- opravdu to mělo podobný průběh, jako tenkrát. Ač mi maminka snesla, cokoli jsem chtěla- mísy plné ovoce, různé vitamínové šťávy a podobně, nestačilo mi to a potřebovala jsem i nejrůznější sladkosti. Čokolády. Tyčinky. Sušenky. Pořád něco. Asi mě to ale vyléčilo a já po týdenním ležení získávala ztracenou energii. A chuť do života.
Komentáře
Okomentovat