10.- střední škola...?

 Po nějakém čase mi ale začala docházet energie k žití a užívání si. Dny plné dřiny a boje byly opravdu nelehké a vyčerpávající. Začalo mi docházet, že jsem se do svého boje vrhla až moc po hlavě. Ono je to logické- asi ani dnes bych to neudělala jinak, mé odhodlání a vůle byly hodně silné. Často mé priority lidi nechápali, neboť i když jsem měla špinavé tričko, potřebovala si napsat deník nebo cokoliv jinak ,,důležitého’’, odložila to a stejně šla cvičit. Pamatuji si, jak jsem jednou vařila, vypadla mi kořenka s mletou paprikou (což je nemilé) a já jela na trénink. A uklidila to potom. Lidé by vyšilovali, ale já s klidem řeknu: To chce si určit priority. Co je víc?

Po pár letech cvičícího drilu jsem jela poprvé na pobyt sama- bez doprovodu. Bylo to super, velice mi to vyhovovalo a i jsem byla vděčná za ty dny, kdy jsem byla bez neustálého mamčiného dohledu. Miluji ji, ale byla jsem v její přítomnosti 24 hodin denně a čeho je moc, toho je příliš. Potřebovala jsem i volně dýchat. A starat se sama o sebe. S paní na pokoji, ač o dost starší- bylo jí asi 50 let, jsem se velmi spřátelila, a tudíž jsme si snad pořád o něčem povídaly. A jeden den… vyšlo na sociálních sítích video, kdy se dvě mladé holky natáčely při jízdě autem, burcovaly se rychlou jízdou, narazily do zdi a jedna z nich zemřela. V přímém přenosu. Má paní spolubydlící je, i všechny detaily, dobře znala a pověděla mi tedy veškeré interní informace. Bylo to neuvěřitelně silné. Mrazilo mě. Byl to pro mě neuvěřitelný šok. V ten den se můj život jaksi otočil a začal si se více považovat, věci si více užívat. Začalo mi docházet, že je život opravdu to nejlepší na světě. Jak je šíleně pomíjivý, že nikdy nevíme, jestli třeba příští minuta našeho života vše neukončí… Nevíme, a proto je za potřebí víc žít. A vůbec- být. Můj měsíční pobyt v rehabilitačním ústavu se chýlil ke konci a má milá spolubydlící už odjela domů. Ach jo. Byla jsem zase sama. 

 Doma jsem znovu nastoupila do školy, což bylo už v pohodě, už jsem si tak nějak zvykla, že tam na mě nikdo ani nepromluvil.  A že mi to ale už opravdu chybělo. Ponižovalo mě, že se mnou nikdo nemluvil. Ono totiž- o čem by jsme si povídali, že? Ještě k tomu, byla jsem po boku mé mamky, chápu tedy, že se lidi stydí. Pořád jsem tedy hledala smysl a důvod- čehokoliv. Ať už takového chování, tak života jako takového. Díkybohu se mi to vždy povedlo a když ne hned- stačilo dát si ruku na srdce a zaposlouchat se do něj… A to jde i člověku samotnému, že. 

Nastal konec školního roku. Ani jsem se nenadála a mé základní vzdělání bylo úspěšně dokončeno. Zpětně jsem za to vděčná- a to nejen mamce, ale vůbec škole, že byla ochotná mě přijmout. Na jednu stranu jsem za to opravdu ráda a na tu druhou jsem ráda, že to mám za sebou. Nebyl to úplně příjemný zážitek. S blížícím se létem už byl pravý čas řešit mou budoucí střední školu. Vždy jsem toužila po tom ,,být doktorka a léčit lidi’’, ale to, vzhledem k mé špatně motorice a brzké únavě, nebylo možné. Chtěla jsem tedy dělat práci zdravotní sestry (po vzoru mé babičky- ta pracovala několik let jako vrchní sestra na ortopedii). Po zjištění všech mnou hledaných informací jsem to ale bohužel také musela zamítnout. Já s mýma rukama nemůžu lidem napichovat žíly- to bych jim spíš ublížila. Trpím totiž ataxií, což vlastně znamená, že mám nepřesné pohyby. Že mé končetiny přestřelují. A mimochodem, neodhadnu ani vzdálenost. ,,Mami, ale mohla bych pracovat v parfumerii, haha.’' Říkala jsem, protože můj čich je od operace takřka dokonalý. Nezřídka se domnívám, že v mém okolí je někdo mně známý, poněvadž ho ucítím, otočím se a on tam vážně je. Je ale i fakticky podložené, že lidi po operaci mozku mají lepší čichové ústrojí. Když někde něco chybí, je třeba to vyvážit a někde tedy přidat. Vždycky je rovnováha výhodná. 

Nastala tedy otázka: co teď? Co budu dělat? Neměla jsem jinou možnost než jít studovat všeobecné gymnázium. Nemyslím si, že jde o dobrou volbu pro toho, kdo po něm půjde do práce, nicméně před vysokou školou je to ideální řešení. A já jsem byla plně odhodlána, že na ,,výšku’’ půjdu! I když jsem byla několikrát zrazována. To, že má nějaký člověk jinou tvář, špatně mluví i chodí neznamená, že jeho IQ je na mizině! To je čistý nesmysl. Ano, generace mých rodičů v tomto klamu byla vychovávána, ale není to tak- je, ale pouze v malé části jiných lidí- ostatně, podobně jako u ,,normálních'' lidí. Musely- a chtěly jsme tedy vyřešit, na které z gymnázií nastoupím. Bohužel to, v mém případě, není tak jednoduché, neboť mě ne každý chce. Nikde v mém okolí jsem nastoupit nechtěla, chtěla jsem, aby mě nikdo neznal, a tak jsme hledali v Brně, což je město vzdálené asi 40 km od našeho domu. Má mamka se ale domnívala, že mě do školy bude vozit, což byl nesmysl, protože já bych byla unavená už jen ze samotné cesty. To nám ale tehdy nedošlo, přemlouvala jsem rodiče, jak to jen šlo, což se mi úspěšně povedlo a mamka si s brněnským ředitelem jednoho gymnázia domluvila schůzi. Na schůzi se ale ukázalo, že pan ředitel nemá zájem a my jsme tedy onu školu zamítli. Zatelefonovala tedy na gymnázium druhé, přičemž zjistila, že škola dočasně nenabírá nové žáky. Tak. A Brno bylo vyřešeno. Přiblížili jsme se k mému domovu a mamka si smluvila schůzi s jiným ředitelem. Byla to taky dálka, ale když byla mamka ochotná… Mamka jo, tamní ředitel ne. Byl to nesympatický člověk, který mě na škole absolutně nechtěl. Přitom vím, že pro školu je vlastně přínos mít studujícího hendikepovaného člověka, protože dostane peníze. Asi jako odměnu nebo co. No, jeho chyba. Zkoušeli jsme ale i nadále a zvolili gymnázium, které navštěvoval už můj bratr, který si ho moc chválil. Bylo to skvělé doporučení, protože gymnázium bylo menší- rodinné a učitelé velmi vstřícní. Všechno ideální, ,,jen’' se nacházelo poblíž mého domova, asi 10 km od domu. Tahle má nechuť musela jít stranou, poněvadž toto místo bylo jediné gymnázium, kde byli ochotni mě vzít mezi sebe. Udělala jsem přijímací zkoušky- z češtiny jsem byla nejúspěšnější a v září byla připravena nastoupit do nového kolektivu. Nakonec jsem byla na nové ovzduší natěšená, těšila jsem se na nové lidi- byla jsem totiž přesvědčená, že ,,na gymplu jsou už vyspělejší a shovívavější lidi’’…

V září jsem už vjížděla do budovy mé nové školy. Ostatní byli také nesmělí a nevěděli ,,co a jak’’, takže jsem si nějaké nechutě vůči mně nevšimla. Vzali mě mezi sebe bez jakéhokoli problému. Uf. Moje nová třídní učitelka se zdála být abnormálně super. Byla jsem za ni ráda. Ostatně za všechny tamní učitele, všichni byli super. Bez výjimky. Koncem září se měl konat seznamovací kurz s přespáním ve škole. Ač o mně lidi mluvili většinou jako o ,,té’' osobě, proto dodnes z plna hrdla nenávidím, mluví-li o mně někdo ve 3. osobě, mamka mi to doma všechno přeříkala a spolu jsem přemýšlely, co budeme dělat. Nyní šlo o to, zda se oné akce zúčastním. Přece jen není škola úplně vhodná pro jízdu na vozíku, celkově by to nebylo absolutně bezproblémové- a to ani po stránce fyzické, ani psychické. Po dlouhé debatě s mými rodiči jsem se rozhodla, že se zúčastním. A přece mám podporu v paní učitelce, která tvrdila, že postiženou žákyni ve třídě již měla, tudíž má značné zkušenosti a ví, že je potřeba se, v mém případě, neoddělovat od ostatních. Že mám dělat všechno a ona mi ráda pomůže. Byli jsme z ní nadšeni. I já. Přijela jsem na kurz, který začínal výšlapem na místní rozhlednu a následoval rozchodem. Paní třídní navrhla, at jedu k nim domů, že bydlí kousek od školy. Přijala jsem. Na návštěvě jsem celou dobu seděla na vozíku a čekala jsem, až rodina dovečeří. Dostala jsem také pozvání ke stolu, ale večeřeli klobásu, což já jaksi nejím. Vždy jsem byla přesvědčena o pravdivosti věty: Ve zdravém těle zdravý duch, a proto jsem si snažila jít zdravě. Do určitě míry. Ale nabídli mi, to jo. Po (jejich) večeři jsme jeli zpět do školy. Měli jsme přichystanou místnost v prvním patře, což pro mě nebylo úplně příjemné a dole jsem si musela pekelně rozmýšlet, jestli nepotřebuji ještě třeba na toaletu, která nahoře není. Už kvůli sobě. Vyšla jsem tedy s pomocí nahoru, kde už se hrály hry, a já teda buď sledovala ostatní, nebo jen tak seděla. Velká zábava. Po, pro mě, únavném dnu jsme si ustlali ve třídě. Následovalo půlnoční překvapení, kdy bylo za potřebí se rychle sbalit a odejít ze školy. Bylo to samozřejmě hrané. Já jsem měla privilegium počkat na místě. Super. Ráno pro mě přijeli rodiče a já s radostí odjela domů. Skvěle přichystané, děkuji vám! Další školní dny už byly normální, až na to, že jsme zjistili, že mi mamka nemůže dělat asistentku, poněvadž na to nemá vzdělání, a to už na středoškolský vzdělávací systém požaduje. Musela by po několika letech opět nastoupit do školy- a to už jde těžko, vyjde-li člověk ze cviku. Začali jsme tedy shánět novou asistentku, která tohle vzdělání má. Škola jednu paní našla, super. Po vzájemném představování se mi velmi líbila. Po sdělení mé nové ,,radosti’' mamčiné kamarádce kamarádka jen řekla ,,Panebože, to je žena z mojí rodiny…’' a kroutila hlavou. Nic víc říkat nemusela, tohle vypovědělo snad vše. Nechtělo se mi jí věřit a nadále jsem oplývala štěstím. Paní asistentka se jevila výborně, chovala se mile, velice souzněla s mou paní třídní a hlavně… mi radila. :) Převážně teda v matematice, která mezi mé dobré stránky rozhodně nepatří, a tudíž se mi pomoc velmi hodila. Nebýt skvělého pana učitele, který byl mimo jiné manželem mé bývalé třídní učitelky ze základní školy, z matematiky bych za žádnou cenu neprošla. On můj antitalent pochopil a společně jsme se domluvili, že mi nebude dělat překážky a nechá mě, se čtverkou, projít. Holt člověk nemůže být všehoschopný a já jsem ve svém krátkém životě měla překážek ažaž. A možná cítil určitý podíl viny na mé nemoci, protože jeho žena mě neustále odbývala, když jsem si jí šla stěžovat, že mě bolí hlava a musím tedy domů. Kdo to ale mohl tušit. Má obvodní doktorka, samozřejmě, ale to už je věc druhá.

 Blížil se konec školního roku a má paní třídní vymyslela úžasný výlet- přespání na vodní přehradě. Dobře, nezastrašila mě. ,,Toto ale já nemám v popisu práce, nikam nepojedu.’' Zdůrazňovala má asistentka, což mi, potažmo mé mamince, nedělalo žádný problém a jela tedy se mnou sama mamka. Přijeli jsme tedy sólo na určené místo, předrncaly přes kamenitou cestu- ideální terén pro vozíčkáře, jeli za nimi na předem určené místo a oni… lezli po stezce v korunách stromů. Tak jo, dívala jsem se na ně z vozíku a ještě ke všemu zdálky, neboť začátek stezky byl na kamenitém kopci, kam já jsem se neměla šanci dostat. Po hodině téhle zábavy následoval aquazorbing, což je vlastně adrenalinový sport na vodní hladině, kdy chodíte v kouli a musíte držet rovnováhu. Jo, pro mě také absolutně tabu. Kvůli mé špatně rovnováze nemohu ani chodit. Opět jsem se tedy na ně koukala ze břehu. Následoval volejbal. Házená. Super, to taky nemůžu. Den aspoň končil opékáním buřtů, což jsem dělat mohla. Buřty, nebo jak my říkáme špekáčky, já nejím, ale to je můj problém. Nicméně- to jsem dělat mohla. Po dlouhé noci v táborovém stanu jsem se ráno vzbudila celá otrávená. Po ranní domluvě s mou třídní, která měla v plánu opět výbornou aktivitu v podobě plavení se přes jezero a následnou túru, mamka sbalila nás obě a vzala mě do tamní restaurace na kávu. To bylo snad to nejpříjemnější na celém výletě. Až jsme kávu obě dopily, jely jsme zpět k autu a vyjely směr nejbližší město- Znojmo a měly v plánu se projít po náměstí. Vždycky je potřeba si to udělat hezké. A to jsme udělaly. Podívali jsme se po tamních památkách, které, ač bydlíme asi tři čtvrtě hodiny autem od Znojma, neznáme a nikdy jsme je neviděly. Ostuda. Člověk neví, co má ,,za barákem’' a jezdí si po dovolených po světě. A hledá a hledá, co je nejkrásnější. Že to má ale kousek od domu (nebo snad doma?) nevidí- nebo jen nechce vidět? Je to škoda. 

Mé nadšení z paní třídní učitelky postupně začalo vyprchávat... Jeví se vám snad toto jako normální chování?