9.- návrat do ,,starých'' kolejí

Byl to rok, který šel diametrálně jiným směrem. Jinou cestou. Cestou, kterou mi určil život a na mě bylo buďto bojovat, nebo se vzdát. Už mé jméno napovídá, co jsem se rozhodla dělat. Nebo je to náhoda? Já na náhody teda nevěřím. Byl to rok plný dřiny a odříkání. Rok, kdy jsem se učila znovu mluvit, sedět i přetáčet se ze strany na stranu. Rok, kdy má tělesná váha kolísala z minima na maximum. Rok, který mě ubíjel nejen fyzicky, ale i psychicky. Ano, bylo to neuvěřitelně náročné a nezvyklé, ale ještě teď mám občas touhy se do té doby vrátit. Byla to- dá se říct- pohoda a všechno se přizpůsobovalo mému stavu. Nic mi nekomplikovalo cestu...

 Po roční- zprvu neočekávané, pauze ve škole jsem měla za úkol si dodělat základní školu, přesněji devátý ročník. V době, kdy jsem odešla, byl 9. červen a mí učitelé byli velice laskaví, že mi ukončili ročník i bez napsání písemných prací. O svém návratu jsem se dozvěděla až někdy během srpna a absolutně to zamítala. ,,Já se přece nevrátím do školy, mezi staré známé,'' už tedy o rok mladší, neboť mí spolužáci jsou už tatam. ,,Mezi staré učitele! Nemůžu!’’ brečela jsem. Brečela jsem tolik, že jsem několik dnů nevycházela z pokoje, na mamku jen štěkala a vůbec- byla nesnesitelná. Nemohla jsem jít mezi ně! I mamka byla v tu dobu bezradná, protože dobře věděla, že já vzdělání potřebuji, ale že mě vlastně chápe, taky by asi v téhle situaci nebyla schopná vrátit se do starých kolejí. Byla nucena tedy zvednout telefon a poradit se s někým fundovaným. S psychologem. Ten ji poradil, aby celé vysvětlování převedla na sebe- aby mi řekla, že kdybych nenastoupila do školy, tak ji zavřou. To pomohlo mamku utvrdit mě v tom, že do školy prostě půjdu. ,,Vždyť o nic nejde.’'   

Spojila se s ředitelem a naplánovali spolu můj nástup. Byl nesmírně ochotný a shovívavý a v ničem neviděl žádný problém. ,,Jen’’ v tom, že má nachystanou třídu ve 3. patře a jinou nemá volnou. ,,Pane řediteli, v tom nevidím problém. Já Adriance pomůžu a spolu schody vyjdeme. Jen vás prosím o individuální vzdělávací plán- Adrianka totiž nezvládne více než 3-4 hodiny plné koncentrace.’' Tak se i stalo. Nyní bylo za potřebí ,,jen’' dostat mě do školy. U mě totiž nebyl jen problém návratu do školy, ale trpěla jsem sociální fobií. Absolutně jsem odmítala jakýkoli kontakt s lidmi. Jo, uznejme, že to nebylo úplně nepochopitelné, protože jsem se prostě štítila soucitných pohledů a přecházení lidí na druhý chodník. Jistě jen nevěděli, jak se zachovat, tak dělali co pro to, abych je nezahlédla. On totiž pohled na jinou tvář není příjemný. Ale myslet si, že člověka s jinou tváří to nebolí, je velká hloupost. Bolí, stokrát víc- a to nemluvím o tom, že potom doma brečí, naříká a je mu to líto. Proto jsem se jakémukoli kontaktu vyhýbala. I osobnímu, i telefonickému. Protože jsem trpěla onou obrnou tváře (už viditelně jen jednostrannou, druhá půlka se výrazně zlepšila), špatně jsem mluvila. Lidi mi hůř rozuměli, proto jsem se tak ostýchala mluvit, že jsem raději mluvila jen opravdu velmi sporadicky a jen v těch nejnutnějších situacích. 

Svou povinnou školní docházku jsem tedy musela splnit a po opravdu dlouhém naříkání do školy nakonec nastoupila. O učení jsem strach ani přinejmenším neměla, mé kognitivní schopnosti zůstaly plně zachovány (aspoň, že tak…), ale jak už jsem vysvětlovala, šlo mi jen a pouze o lidi. Nechtěla jsem mezi ně, tolik jsem se styděla.

1.  září jsem vešla do školy. S mamkou, vedouc mě pod paží. Staří učitelé mě srdečně zdravili. Tak to bude dobrý. Trvalo to asi půl hodiny, běhající žáci mě na schodech předbíhali, ale vyšly jsem až nahoru, daly jsme to. Vešly jsme do třídy a já si okamžitě zabrala místo v té nejzadnější lavici. A mamka vedle mě, dělala mi totiž asistentku. ,,Tak vám přeji hezký nový školní rok, doufám, že si ho užijeme a zároveň bych ráda uvítala naši staronovou žákyni Adrianu, která bude letošní školní rok trávit s námi.’' Přivítala nás paní učitelka a… nic. Subjektivně jsem čekala lítostivé pohledy na mé tváří, ale nestalo se tak. Nestalo se nic a žáci dál věnovali pozornost nějaké jiné činnosti. Tak to bychom měli, vlastně jsem byla spokojená. Po asi třech vyučovacích hodinách jsem s mamkou opět sešla schody dolů, nasedla do auta a doma rychle hledala postel. Bylo to únavné. 

Mezitím, co jsem spala jako dudek, mi mamka uvařila oběd. Všechno bylo jiné, ale s tím se musí počítat. Jak se říká- změna je život. Následovaly tedy školní dny, kdy jsem se dopoledne učila, plynule přejela na rehabilitaci (ambulantní) a po večerech se připravovala na další den. Zdálo se mi to hektické, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká…

Další den ve škole, když jsem seděla na schodech a čekala na mamku, jsem zahlédla kluka, se kterým jsme si celé tři roky byli opravdu velmi blízcí. Sakra. Co teď? Kdybych mohla, tak se okamžitě schovám. Kdyby to teda šlo... Byla jsem nahraná, nemohla jsem nic udělat. Ta bezmoc! V tu chvíli jsem za to byla vděčná, s odstupem času spíše naštvaná- to on se schoval. Jestli se mě štítil nebo se styděl nevím, ale teď mě to na něj fakt mrzí, mohli jsme se aspoň pozdravit. Ale- za ten rok už jsem si mohla zvyknout, že na mě všichni staří známí kašlou, že?

Využili jsme naší dostačující finanční situace, za kterou jsem dosud neskutečně vděčná, protože… ani zdraví není zdarma a koupili jsme běžící pás. Na páse jsem dennodenně (i několikrát za den) chodila. Pomalu jsem si vyšlapovala a u toho přemýšlela nad mým životem. Načež jsme postavili dům. Můj táta, vlastníma rukama. Bylo neskutečně vyčerpávající se mnou několikrát denně stoupat 2 patra do bytu. Prakticky to nešlo. Stavěli jsme tedy dům bezbariérový, kde najdeme schody akorát tak v bazénu, jinak nikde. Byl to počin nápad, děkuji za něj. 

Prázdniny i jiná volna ve škole jsem ale užívala k rehabilitaci lůžkové- intenzivnější. Tu dobu jsem rehabilitovala v nemocnici a ve volném čase se učila.