8.- NEpoddanost

 Protože jsem byla otrávena svým stavem, ihned po vánočních svátcích a Novém roce jsem odjela opět do rehabilitačního ústavu- tentokrát do nemocnice v Praze. Rozhodly jsme se tam jet už proto, že přednosta kliniky je náš dobrý známý- rodiče ho poznali ve vedlejší vesnici, kde si koupil vinný sklep a poté jsme se společně domluvili na postupu v mé léčbě u nich.

Hned po příjezdu tamní terapeuti vymysleli, možná proto, že spolupracovali s nadačním fondem Konto bariéry, že se mi sežene elektrický invalidní vozík. Tak jo. Trochu jsem se divila, že můj pobyt pojali ne jako pobyt rehabilitační, ale udržovací. To jsem si ještě neuvědomovala, že je to       MŮJ život, a že si o něm můžu rozhodovat sama. Měla jsem tehdy ale názor ,,oni ví, co a proč dělají…’’, a tak jsem se jim poddala. Naštěstí se ona iniciativa nestihla vykonat až do konce, takže jsem odjela a zůstalo mi jen nevěřícné kroucení hlavou. Já přece nepatřím na invalidní vozík, já budu chodit! (btw. zabojovala jsem a následně začala chodit s chodítkem- sice s dvaceti kilovou zátěží, abych se nepřevrátila, mozeček je nezbedný a cloumá se mnou, ale být jejich pomoci, tak si tu sedím na elektrickém invalidním vozíku ještě dnes...)

Co se týče cvičení, to bylo zaměřené spíše na mou obrnu tváře. To zahrnovalo každodenní cvičení, dělání různých grimas, logopedická péče a v neposlední řadě mi byly na obličej přilepeny tejpy. Tejpy ale vydrží několik týdnů, ne jen přes pracovní týden, a my jsme s mamkou měly ve zvyku se dívat o víkendu po městě. No, co JÁ zmůžu, nasedla jsem prostě na vozík, i s oblepenou tváří, a vyjely jsme. 

Co se ale v tu dobu odehrálo významného, byla účast na charitativní akci, která zveřejňovala nejrůznější dětské činy. Té akce jsem se měla účastnit, podobně jako takřka všeho, s mou mamkou. Měla, ale bohužel ji noc před onou akcí chytl zánět slepého střeva. Vypadalo to asi takhle: ráno mě vzbudila zdravotní sestra, se kterou jsme si mimochodem výborně rozuměly, a sdělila mi: ,,Adrianko, nic se nelekej, ale jsi tu sama. Mamku v noci rozbolel ,,slepák’' a ted’ ji operují tady na chirurgii. Už jsme zavolali tvému tátovi, ten říkal, že si vše zařídí a přijede za tebou. A akce se zúčastní s tebou, neboj.’' Jo, vskutku krásné a klidné ráno. Vím, že taťka zrovna koupil a rozjížděl firmu, a bylo tedy důležité, aby tam byl. Byl a je ale moc hodný, zařídil se a přijel. Po jeho příjezdu, kdy mu cesta vlakem sebrala 4 hodiny, jsme se sbalili a šli do centra města na danou akci. Po ,,kočičích hlavách’' to ale šlo neuvěřitelně špatně, přijela jsem celá vydrncaná… Před budovou jsme měli sraz s paní učitelkou z nemocnice, kde jsem ležela a která mě ,,vyburcovala’' k sepsání onoho příběhu, a už jen z její osoby byl táta úplně odrovnaný. Je to úžasná žena, takový anděl bez křídel, nicméně od tat’ky jsem ani v přinejmenším nečekala, že se bude líbit, jsou každý úplně jiný. Z toho plyne- nic neočekávejme… Mimochodem, vyhrála jsem první místo a finanční dar pro nemocnici. Za to jsem byla opravdu ráda. 

Tolik jsem se nechtěla vrátit domů. Kdybych se tak mohla zavřít doma a jen přečkat do další hospitalizace, bylo by to ideální. Nesnesitelně jsem se bála toho, jak a jestli vůbec mě lidi venku přijmou. Nejen sousedé. Věděla jsem, že aspoň krátká procházka po venku mě nemine. Procházka? Spíš vyjížďka. Hrozně jsem se tomu bránila, nechtěla jsem ven, ale zároveň jsem věděla, že musím. Jenže jak překonat můj ostych? Lidi se budou určitě dívat a něco si špitat… Jeden den to ale prostě přijít muselo. Bydleli jsme ve druhém patře, tudíž mě rodiče snesli dolů, vytáhli vozík, nádech výdech a jeli jsme. Náš dům byl před školkou, takže dětí tam bylo pořád nespočetně… Asi se i dívaly, ale to, že mám poruchu okohybnosti, je občas s radostí uvítáno. :) Bylo mi jasné, že se lidi budou dívat, taky bych se dívala, ale stoprocentně nejhorší bylo to, že lidi, když mě viděli, buďto zmlkli, anebo o mně mluvili ve třetí osobě- přede mnou. To se mi vždy chtělo se rozbrečet a zařvat ,,Nechte toho, já jsem tady!!!!!!’’, jenže mi v tom bránilo to, že jsem prostě odmítala na kohokoliv mluvit- což mi vydrželo asi 3 roky. Tahala jsem tedy mamku pryč a za asi 15 minut jsme byly zase doma, kde se nikdo tupě nedíval a nedělal ze mě nesvéprávného idiota…

Po zbytek roku mě už ale, naštěstí, čekala jen samá rehabilitace, kde mě nikdo neotravoval… 

Miluji nemocniční prostředí, bílé pláště, tu zodpovědnost- nejraději bych v ní byla každý den celý den. Nikdo z mého okolí to nechápe. Tuší, jaké mám odtamtud vzpomínky a tuší správně, ale... Možná je to paradox, i třeba absurdní, ale prostě je to tak. Lidé v mém okolí taky ví, že když něco opravdu chci, tak toho dosáhnu. Ostatně jako každý jiný člověk- když se chce, všechno jde. A to i teď. Vyhledala jsem si oční kliniku zaměřenou na šilhání, ujelo mi totiž jedno oko do strany, což mi estetičně vadilo, a domluvila si schůzku. Neb mě mamka už velice dobře zná, tušila, že nepůjde o nic nijak závažného a namísto termínu u doktorky šla na svou, taktéž důležitou, schůzku. Samozřejmě, pro každého je nejdůležitější právě to jeho. Vyslala se mnou tedy babičku. Přišly jsme do ordinace, lékařka mne vyšetřila a navrhla operaci. Zvolila termín nástupu do nemocnice a já jsem se veselila, že se znovu vrátím do mé milované nemocnice. 

Ač vůbec nešlo o nijak náročnou operaci, u mě náročná byla, neboť jsem měla onu obrnu tváře a mé lícní svaly nemusely oční nervy udržet… ale povedlo se. Tedy, probudit se z narkózy do tmy, poněvadž jsem měla zavázané oči kvůli případné infekci, není nic příjemného, ale. Zvládla jsem to a jsem za to ráda.