Proč tohle píšu?

 

 



Hned ze začátku bych chtěla říct, že nesmírně a celým svým srdcem děkuji za možnost sepsání mého životního příběhu. Mým největším přáním a i cílem tohoto psaní je poukázat na to, že ani touhle tvrdou ránou život nekončí, a že jen my sami jsme strůjci svého života. Jsem přesvědčena, že osud pouze naděluje úděly a jiné ,,dary'' a je jen a jen na nás, jak se s tím popereme, vyrovnáme. A jak se následně zachováme. V životě totiž není nic zadarmo a naším úkolem je bojovat, neschovat se do kouta. Poněvadž člověk může opravdu vše, co chce. Ale nesmí u pouhého chtění skončit..

Takže: hlavně se z toho nezbláznit!!!


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Je možné, aby toho jeden rok tolik změnil?

Obrázek
Dlouho jsem nevěděla, kdy, a jestli vůbec, toto budu schopná sepsat, ale domnívám se, že už je pravý čas a svět si zaslouží povědomí o tom, co se děje.  Začalo to hned začátkem ledna, kdy mi vážně onemocněla maminka. Ta moje milovaná andělka. Procházela všemožnými léčebnými kúrami a bum. Zemřela mi kamarádka. Někteří lidé vám jen tak projdou životem a moc toho nezanechají, ale ona jo. Ona mě tak moc poznamenala. Možná to bude i tím, že jsme měly podobnou diagnózu a zjistily jsme to v podobný čas. Každopádně, byly jsme v tom obě a od začátku jsme se inspirovaly a motivovaly navzájem. Jo, vážně mi chybí. No a do třetice... ten brácha, se kterým jsem odmalička lumpačila, se kterým jsem objížděla moje první diskotéky - a nejen ty první, chodila na obídky, kafíčka a na kterého jsem zbožně koukala mi taky odejde?! Ten brácha, který kamkoli přišel, všude zářil a perlil a všichni ho obdivovali, jak dokáže zaujmout tolik lidí. Víte, každý člověk má 40 lidí, kteří ho mají rádi a 40, kteří ho...
Další informace

Chystaná novinka s velkým N

 Žiju si svůj sen.  Ze všeho špatného se dá vykřesat to dobré. To, co jsem si vždycky přála, se mi opravdu plní a mé milované děťátko v knižní podobě se pomalu, ale jistě rýsuje. Každou chvílí už bude fyzicky zhmotněno.  Pořád mi to jaksi nedochází, protože napsat a vydat knihu byl můj sen už od malička. Vždycky jsem byla knihomol - po mamince, a přála si jednou taky takovou knihu vydat. A je to tu. Děje se to. :) Už za pár dní budu to moje krásné děťátko držet v ruce - a obávám se, že ho zamokřím svými slzami.  K vydání mé knížky vedla - jak je u mě zvykem, poměrně nelehká cesta plná odmítnutí a jiných komplikací. Trvalo to asi 4 roky, leč po celou tu dobu jsem měla jasnou vidinu cíle a trpělivě jsem si za ní, přes všechny ty překážky, šla. No a teď se mi to KONEČNĚ povedlo!!! No a v jaké je to aktuálně fázi? Všechno zařízené, podepsané a přednachystané, momentálně se rozhoduji nad finální verzí knižní obálky (ve hře jsou momentálně tři, tak uvidíme). A?! Mám pro vá...
Další informace

Ať je ti země lehká, Deni...

Obrázek
 Dovolte mi, abych dnešní příspěvek věnovala památce mojí milované spolubojovnici, inspirativní kamarádce a krásné ženě Denise. Jsem si jistá, že Denča by mi příspěvek schválila. Byla za všechno hrozně vděčná. Naprosto reálně věděla, že ji ta hnusná nemoc nedá moc času a radovala se tedy za každý jeden den... (to bude hrozné psát, už teďje to pro mě těžké a mám husí kůži, takže to budu asi psát dlouho- jestli to zvládnu dopsat) Denču jsem poznala tak před čtrnácti lety, kdy jsme OBĚ ještě byly zdravé. Vždycky jsem ji obdivovala, jak je krásná, chytrá, hodná a až dokonalá. A měla se k nám přidat do rodiny, jupí. No, každopádně jsem byla puberťačka, bydlela jsem daleko, a tudíž jsme se nebavily. A potom nastal TEN rok 2014. Pár měsíců před mou operací se Denča vydala objednávat svatební dort a skácela se tam... Okamžitě ji odvezla záchranka do fakultní nemocnice, kde byla vyšetřena s ortelem- nádor na mozku. Ihned si ji převzal do péče pan profesor, který ji posléze vše povysvětloval...
Další informace