6.- moje první lázně

 Po příjezdu do ,,rehabiliťáku´´ jsem byla opravdu velmi unavená, a proto jsem okamžitě usnula. Po probuzení jsem byla na lůžku převezena na pokoj, v nímž jsme, společně s mamkou, strávily následující měsíce. Pokoj byl tedy velký, dvoulůžkový, a dokonce i s koupelnou. Luxus. Já jsem ale koupelnu takřka nepotřebovala- hygienu plnila nemočené žínka a místo záchodu jsem potřebovala pouze pleny, ale mamka měla dostatečný komfort. Následně jsem byla tedy přesunula na postel a mamka šla vyřizovat veškeré administrativní záležitosti. Jo, bylo to náročné. Začalo mi vše docházet a trošku to na mě padalo… Proč tamty děti normálně běhají? Jak to, že jí normálně v jídelně a já musím jíst na pokoji, mamkou krmená, ovázaná  ,,bryndákem´´ a prskající všechno kolem? Je to nespravedlivé. Naštěstí přišla ještě ten den paní psycholožka, která mi vše zodpověděla a vysvětlila, co se mi vlastně stalo, proč sedím na vozíčku a že si na něm ještě chvíli posedím…  (Chvíle=4 roky. Hmm, slušné vyhlídky.) Bylo mi smutno a věta ,,Ve dvou je všechno lepší.´´, která mi do té doby zněla jako klišé, se mi ukázala jako velmi pravdivá a smysluplná- mamka je super, ideální mamka, ale pořád je to rodič a já potřebovala nějakou kamarádku, někoho 'cizího'. Tolik jsem potřebovala obejmout a slyšet ,,Hoď to za hlavu, zvládneš to!´´ Ale ten někdo tu holt nebyl...

Můj den začínal po sedmé, ze začátku jsem ,,chodila´´ na motomed (něco jako rotoped, ale určeno pro vozíčkáře), následovalo fyzioterapeutické cvičení, což fyzicky dosti bolelo, protože mé tělo ztratilo snad veškeré svalstvo, ale má vůle byla silnější než bolest, takže to zvládlo. I když to mělo i své útrapy. Pamatuji si, jak jsem vleže cvičila s činkou, která mi posléze i spadla na obličej... Pokračovala jsem psychoterapií, logopedií, ergoterapií… Vzpomínám si, jak jsem měla ergoterapii a asi 2 hodiny navlékala korálky. Mé ruce byly hodně špatné a roztřepané, ale já jsem si prostě řekla: ,,To dám!’' Jo, všichni mě sice obdivovali se slovy ,,tyjo, ty jsi dobrá, já už bych s tím dávno sekla’’, ale okolo čtvrté hodiny odpolední jsem upadala do postele zmožená vyčerpáním. Má mamka to měla podobně, a to necvičila, ,,jen´´ mě všude doprovázela. Jo, to dá taky zabrat, zvlášť, když nejste na tenhle styl života vůbec zvyklí.

Jinak těžké to bylo pro mého taťku s bráchou, kteří na čas zůstali sami- a co si takový chlap počne, když byl donedávna zvyklý na teplá, pravidelná jídla i na vyžehlené košile?  A s kým se brácha měl sourozenecky pošťuchovat, na což byl se sestrou zvyklý? A to nemluvím o tom, že rodiče mají společné podnikání a takhle to bylo celé jen na taťkovi. Nebylo to lehké, byla to velká zkouška nás všech. Obnovili jsme tak staré dobré zvyky a začali si psát (ehm… oni psali, já jsem ani neudržela tužku) dopisy. Bylo to super, jednou jsem dostala dopis od taťky na asi 50 stran. Velice mě potěšil. Napadlo mě napsat bývalé kamarádce na internetu, jestli by mi nenapsala dopis. Ručně. ,,Co? Proč? Vždyť si můžeme napsat přes telefony,´´ nechápala. Nakonec jsem ji ale úspěšně uprosila a onen dopis mi asi za týden přišel. Začínal slovy: Ahoj, nechápu, proč ti mám psát, když je už jiná doba a můžu ti teda napsat na telefon, ale ok… Pořád nechápe. To nic, to je marný. Už je to prostě ztracený, jsme každá na jiné vlně. Logicky. Moje (do operace) nejlepší kamarádka byla obětí sexuálního harašení jejim otčímem, taky to neměla lehké, tak jsem si myslela, že by jsme si nyní mohly ještě více rozumět, když máme něco dalšího společného. Jenže myslet neznamená vědět. Při dalším terapeutickým sezení u tamní logopedky jsme se ale tak sblížili, díky mojí lásce k jídlu (Především sladkému- denně byl k odpolední svačině nějaký sladký koláč, tak, že by závislost?), že mě s mamkou pozvala k sobě domů na kafe. Domeček byl krásný, útulný, hlavně plný skvělých lidí. Je pravda, že za dobu mých rehabilitačních pobytů, jsme ,,získaly´´ mnoho přátel. Možná se lidem líbí, že ač se můj stav nachází na velké mizině, bojuju, snažím se a jedu dál.

Podobně probíhaly celé dva měsíce mého léčení. Až na jeden (prodloužený) víkend, kdy se koná mamčin oblíbený hudební festival, na který se těší celý rok. ,,Ne, to absolutně nehrozí, já mám tady dceru, která nutně potřebuje pomoc. Nikam prostě odjet nemůžu.´´ říkala, skoro s pláčem, mamka. Po přemluvení paní psycholožkou, která ji do toho skoro až nutila, protože věděla, že si musí taky nějak odpočinout, se mamka nakonec rozhodla, že pojede. Zavolala tedy mé babičce, která ji opět (jako před odjezdem do lázní) přijela vystřídat. Ten den přijela i celá parta kamarádek s mým taťkou. ,,Jsou to pouhé čtyři dny…´´ Upřímně řečenou- chudák babička. Projevila se u mě jakási separační úzkost, nebo co, a já ty dny tak vřískala, ječela, brečela i křičela, že se divím, že mě nestrčili někam hodně daleko. Vše jsem odmítala, nikam jsem nechodila=nejezdila, nic. Babička se z míry vyvést nenechala a vždy mě nějak ukonejšila. Babi, stačila krupicová kaše a bylo to, že? Krupičku miluju už od malička, a babička ji umí tak dobrou! Tam ji ale nebylo kde uvařit. Musela ji tedy uvařit v jiném pavilonu a přinést mi ji v kastrolu. Hlavně ale neutekla domů, za což jsem jí nesmírně vděčná. Čtyři dny uplynuly jako voda a vrátila se mi odpočatá mamka. Poděkovala svojí mamce, rozloučila se s ní a babička jela zpět do klidu.

Protože má mamka hledala všechny možné další alternativy (VÍM, že v téhle situaci by i největší nevěrec alternativního léčení zkusil všechno možné, jen, aby svoje dítě zachránil… teda DOUFÁM v to), byla neuvěřitelně šťastná, když jí jednoho dne zavolala kamarádka a nabídla ,,nám´´ pomoc jedné středočeské léčitelky, která využívá svou energii na léčbu nemocných lidí. Mamka s nadšením pomoc přijala a hned zavolala oné léčitelce. Ta ji sdělila, že není problém, že mě vyléčí (VYLÉČÍ), jen, že mě potřebuje vidět osobně, a pak už jí stačí jen telefonické spojení. Po týdenní léčbě, při mé návštěvě tamní logopedky, která se mnou zkoušela psát, neboť jsem měla velmi poškozenou jemnou motoriku a nedokázala jsem tedy ani spojit jeden roh papíru s druhým, terapeutka nevěřila svým očím. Celou tu dobu jsem bezcílně čmárala (nejen) po papíře a v ten den jsem spojila jeden roh s druhým! Neuvěřitelné! Když mě potom mamka vezla na pokoj, došlo jí, že to zřejmě nebylo jen tak, na náhody nevěří, že by to byla práce oné léčitelky? Kdo ví… 

V polovině září jsem (na chvíli) jela domů. Ano, těšila jsem se na to nicnedělání, dva měsíce jsou dva měsíce, ale těšila jsem se i na opětovné cvičení. Se svým stavem jsem samozřejmě nebyla spokojená a byla tedy pevně odhodlaná k boji o chození. Je ale pravda, že jsem byla mnohými doktory zrazována, prý ať nepočítám s tím, že budu chodit. Že to nejde. Ale- všechno jde, když se chce...

.

.