5.- pobyt v nemocnici

  

 Po několika dnech těchto hezkých nálad jsem byla přeložena na normální pokoj, jistě že za doprovodu mé mamky. Sama bych to stoprocentně nezvládla a sestřičky by kolem mě museli tolik běhat, až bych je štvala. Nejideálnější byla dopomoc mé matky, která neměla pevnou pracovní dobu, a tak jí to nedělalo žádný problém. Taťka za námi často dojížděl. Po delší odmlce jsem se chtěla přihlásit na sociální sítě, a tak ho poprosila o pomoc. Komplikace ale nastala, když jsem mu měla nadiktovat heslo. Nemohla jsem si vzpomenout. Po několika dnech usilovného přemýšlení jsem si ale vzpomněla. Uf.

Ten den, co jsme se ,zabydlely´, přišel zázrak v podobě svíčkové na oběd. Mmm. Ač s pomocí, sama jsem se do pusy netrefila, snědla jsem vrchovatý talíř gulášové polévky- která musela být zahuštěna speciálním práškem, neboť mě tekutá strava zakuckávala a svíčkovou omáčku se šesti knedlíky. Vše jsem snědla do posledního drobku. Dobrá práce, ne? Při jídle jsem ale rozkousala všechny plastové lžíce, chtěla jsem totiž jakkoli dokázat, že MÁM SÍLU. Po obědě se na návštěvu nahlásili moji prarodiče. Babička- skvělá kuchařka i pekařka, mi nasmažila asi 10 palačinek s mákem, jahodovým džemem, meruňkami, višněmi, tvarohem, skořicí… Mmm. Snědla jsem jich 6. Po TOM obědě. Opravdu mi chutnalo. Leč všechno má své ale, jak všichni jistě víme. Potrava ve mně zůstávala a trápila mne zácpa. Začala jsem tedy pěkně kynout. Je to zřejmé- neměla jsem se jak hýbat. Můj největší pohyb spočíval v tom, když přijel taťka, který mě nějak dostal na invalidní vozík a dopravil mne na vzduch před vchod do budovy nemocnice. A to mě po zhruba pěti minutách vezl zase nazpět, poněvadž mě začalo být na zvracení a motala se mi hlava. Potřebovala jsem znovu ulehnout do postele a spát tak 2 hodiny. Nejméně.

Jak už to tak u mě bývá, život si pro mě nachystal první náročnou překážku, první komplikaci. 

Dny běžely, pooperační jizva vypadala čistě, já se cítila lépe, a boom… Přišla paní docentka se sdělením, že mě čeká další operace v podobě zavedení shuntu, protože mi nestíhal odtékat mozkomíšní mok. Tak jo no. Ještě ten den jsem tedy jela na operační sál. Operace trvala jen asi 1 hodinu s následným převozem zpět na JIP, kde jsem si měla poležet minimálně jednu noc, po kterou jsem měla být sledována odborným dohledem. Probuzení po tak (vzhledem k předešlé operaci) krátkodobé anestezii všechny pobouřilo. Ze sálu jsem totiž přijela jen s polovinou vlasů. A jen tímhle to nekončilo. Zkomplikovalo se spoustu dalších věcí. Měla jsem obrnu lícních nervů, nedovíralo mi oko, začalo mi hučet v uchu- a to všechno na levé straně. Asi abychom si to mohli snadno zapamatovat, nebo co. Nebo to mělo jiný důvod? Říká se, že je karma zdarma a já jsem se dříve opravdu nechovala dobře. Asi takhle- dobře mi tak.

,,Jee, asi se něco porouchalo v nervové soustavě. Pošlu vás na vyšetření nervů´´ řekl pan doktor. Nemocniční personál za dopomoci mých rodičů mě stěží přivezl (samozřejmě ležící) na ono vyšetření. To dopadlo, tak jak jsme všichni očekávali, tedy, že došlo k přerušení lícních nervů, s čímž se nic moc dělat nedá, jen cvičit. Doporučili mi tedy nějaké cviky, oční gel proti vysychání oka a na tvář mi nalepili tejpy (ano, zpětně musím říct, že jsem vypadala jako kašpar). 

Komplikace za sebou sice ponechaly památku, ale naštěstí už nepřibývaly další. Po necelých dvou měsících jsem byla propuštěná. Pro mě se neměnilo nic, já jsem byla někde hluboko v sobě. Mamka ale zpanikařila. ,,Jak nás můžete propustit, kam máme podle vás jít? Bydlíme ve druhém patře v bytě, to tam Adrianku máme tahat? A hlavně, co doma? Nemáme bezbariérový byt a hlavně… jak bude chodit na záchod?´´ Rozhodla se, že to tak nenechá a rozhodila sítě. Obvolala snad všechny své známé a prosila je o velmi krátkodobou pomoc- pobyt v rehabilitačním ústavu. A najednou to šlo. Jeden velmi ochotný přítel mamce slíbil, že se onen příjem v ,,rehabiliťáku´´ bude snažit zajistit. A povedlo se mu to. Ještě ten den přišel můj ošetřující lékař a zcela ohromen nám sdělil, ať se sbalíme a pozítří máme nástup v  ,,rehabiliťáku´´. Mamka tedy rychle vytočila mou ochotnou babičku, která ji přišla vystřídat a má mamka nás odjela domů sbalit. Můj pobyt s babičkou tehdy dopadl dobře. Jak jsem už říkala, v tu chvíli mi bylo všechno jedno, a tak jsem tedy jen bezvládně ležela. Babička, žena v důchodu, která věčně nemá čas, si alespoň odpočinula, přečetla si knihu, ,,pokochala´´ se výhledem z nemocničního okna- byl opravdu krásný letní čas. Po dvou dnech mamka přijela zpět, zajistila sanitku k převozu a ještě ten den nás lékaři propustili z nemocničního pobytu k tomu rehabilitačnímu…

Cesta byla náročná. Po postihu mozku jsem cítila každý kamínek, který auto přejelo. A že jich opravdu nebylo málo. Trasa totiž vedla nerovnými a točitými úseky. Po cestě jsme stavěli ještě pro jednoho klučinu.

 ,,Ahoj, já jsem Honza a ty?´´ ,, ….´´ Jak jsem mu mohla odpovědět, když obě tváře- jednu víc a jednu míň, jsem měla postihnuté obrnou? Nešlo to. Ani náznakem. Bylo to těžké, ten kluk si mohl myslet, kdovíjak jsem namyšlená, že mu nestojím ani za pozdrav, nebo co. A to jsou ty předsudky! Nevíme, ale soudíme. A hlavně- vedle mě byly položené palačinky, které nám nasmažila babička, a já si neměla jak vzít! Cesta trvala asi 3 hodiny, ale já jsem po ní byla šíleně unavená, takže jsem ještě na lůžku při hospitalizačním procesu usnula a vzbudila jsem se až druhý den...