4.- den D.
Bylo asi 6 hodin ráno, když mě sestry vzbudily, abych se stihla nachystat. No, nachystat asi není to pravé slovo, tak řekněme připravit. Samozřejmě, jako první mi přistála ruka na mobilu. Musela jsem přeci napsat všem mým kamarádům, že už jedu, ať na mě myslí. Aspoň, že nestihnu napsat ve škole žádné pololetní práce. Super! Následovala ranní hygiena, sprcha, pletení copů, aby mi páni doktoři nemuseli holit vlasy- to by totiž bylo absolutně nejhorší. A poté už ulehnutí do postele, na které mě nemocniční zřízenec odvezl na operační sál.
.
.
.
,,Dobré ráno, spící krasavice, to jsi se krásně prospala, že? Povíš mi, jak se jmenuješ?'' mluvil na mne nějaký ženský hlas, ale čí, to nevím, poněvadž jsem téměř neviděla.
,,……………….´´
,,Adriano, už je ráno, vstáváme! Jak se máš?´´
Nereagovala jsem. A i kdybych reagovala, stejně jsem nemohla mluvit. No, tak s tím nepočítal nikdo.
,,Řekneš mi, jak se cítíš? Nebo aspoň jak se jmenuješ?´´
,,………………………´´
Paní doktorka se otočila směrem k mým rodičům a jen řekla: ,,S tímto jsem nepočítala.´´
Ležela jsem na té posteli jako tělo bez duše. Pořádně jsem se nemohla ani sama nadechnout, a tak jsem obdržela ,velmi příjemnou´ nosní kanylu. Velmi příjemné, to mi věřte. Výhoda byla snad jen v tom, že jsem místo bezvládného ležení mohla poslouchat městský ruch. Ohromná zábava. Nerozuměla jsem sice větám přesně do písmene, leč alespoň slova zastřeně zpovzdálí. Je lepší si vždy nalézt něco, z čeho se můžeme těšit. V těchto dnech to bylo jediné ozvláštnění- když teda pominu mytí, kdy mě sestřička, co měla zrovna službu, hadříkem omyla. To mě ale nebavilo, než totiž oddělala všechny ,,hadičky´´, uběhla hodina. Jo a ještě jsem zažívala téměř denně všelijaká, nijak příjemná, vyšetření. To je ale asi zřejmé.
Také jsem měla neskutečné sny. Kupříkladu, jak s taťkou utíkáme, zahalení do zvířecích masek, po neurčitém mostu před lupiči. Zajímavé. Dodnes nechápu, kde jsem přišla na inspiraci.
Protože mi bylo zjištěno zmnožení mozkomíšního moku (hydrocefalus), lékaři mi odebrali jeho vzorek. Odebrání se provádí odběrem přímo z míchy, tak, že se předkloníte a jehlou vám naberou vzorek. Upřímně, větší bolest jsem za celou dobu mého léčení asi nezažila… No a pro velký úspěch se tohle opakovalo ještě jednou. (dodnes mne zdobí jizvy z toho dne).
.,,Pane doktore, celý Adriančin stav je nám tolik líto… Co teď máme dělat? Všechno, absolutně všechno, se změnilo. Změnil se celý náš život, ne jen nám, ale celé naší rodině. To je šílené!’' Plakala mamka, jak jsem se později dozvěděla… ,,Podívejte se, už se to tak stalo, teď už to nikdo nezměníme. Jo, Adrianka to změnit může, ale bude to trvat roky- třeba i desetiletí. Paní Pazderková, být vámi, tak bych byl šťastný, že dcera s námi pořád je tady. Narovinu vám povím, že když jsme ji na sále otevřeli, podívali jsme se s kolegou na sebe a obávali jsme se, že nám tam zůstane. Bylo to fakt příšerný, Adriana vám mohla kdykoliv odejít, prostě usnout a už se nevzbudit. Podle mě by se nedožila ani letošního léta. A to by pro vás bylo strašný, div byste nezešílela. Buďte fakt s manželem rádi za všechno. Hlavně, že ji tu máte.''
Dny plynuly a mně, stále ještě nemluvící, naši do nemocnice přivezli plakát, která sestavili mí spolužáci. Byl vskutku krásně udělaný, bylo to krásné gesto. Později mi ale došlo, že záplaty na duši nejsou taková gesta, ale slova bez písmen. Kdyby přišli a objali mne, udělali by lépe… ale- darovanému koni na zuby nehleď, že. Téměř jsem ho ani neviděla. Ne, že bych oslepla, ale mé nevidění bylo způsobeno mozkem. Nádor byl umístěn u zrakového centra, a tak mi byl poškozen zrakový nerv, proto dodnes nekoulím očima do stran. To nevadí, otáčím tedy celou hlavou. Do cesty mi již vlezlo mnoho překážek, které jsem musela překročit. Mí rodiče, kteří mne navštěvovali denně, za což jsem jim nesmírně vděčná, neboť černopolská nemocnice je od nás vzdálená zhruba 40 kilometrů, si moc oblíbili jednu sestřičku, Míšu, která jim doporučila provádění Bazální stimulace.
Bazální stimulace spočívá v tom, že pacientovi přinesete jeho oblíbené věci, oblíbené vůně… No a jídlo. Tak začala éra mého ‚otesánkování‘- což bylo skvělé, poněvadž jsem vážila asi tak 30 kilo i s postelí. Ještě o něco méně, než kdysi. Tehdy jsem ale snědla vše, co mi kdo dal. Vzpomínám si, že jednou, při snídani, mne nějaká ze sester nakrmila pouze jedním jediným jogurtem, za což jsem se neskutečně rozzlobila, leč jsem ji nemohla říct, že chci ještě, neměla jsem jak. No chápete to?! Strašný, fakt. Bazální stimulace na mne zapůsobila i tak, že jsem se stala až nesnesitelnou. Bila jsem se o rám postele, přičemž jsem si samozřejmě způsobila mnohočetné podlitiny, trhala si ze žil kanyly, bouchala do přístrojů nade mnou (ještěže jsem neměla sílu), a tak podobně…Museli mne tedy přivazovat. Přivázané končetiny se mi, ani nevím jak, hned povedly rozvázat a jakmile přišla návštěva, která povinně vyfasovala ‚modrý hábit‘, já jim ho tak roztrhala, že museli odejít. Byla bych schopná jim i ublížit. Musela jsem tedy být několik dnů bez návštěv. Zpětně mi mamka povyprávěla, co udělala. Úplně samovolně jela do Lanžhota, k ,,andělíčkářce´´,o níž ale nikdy předtím pořádně nevěděla, a vlastně dodnes nechápe, co ji k té návštěvě vedlo. Oné paní se o mně pouze zmínila a vlastně nic o mé neschopnosti neřekla. Bylo to naopak- ta paní povyprávěla všechno mamce, věděla, že ležím v dětské nemocnici, že mám díru v hlavě, a že to dopadne sice dobře, ale s jistým poskvrněním. Má být ale klidná, poněvadž nade mnou sedí velmi stará paní se šátkem na hlavě (chápej: má prababička), a ta mě z plna hrdla ochraňuje. Mamce spadla brada, zeptala se, jak to může vědět- prý ji to pověděli andělé. Upozorňuji, že mamka těmto věcem nevěří, ale… od té doby asi věří. Po příjezdu zpět domů se o tom zmínila taťkovi a oba jen nevěřícně kroutili hlavami.
Za týden od počátku provádění ‚bazálky‘ se mé nálady ale naštěstí proměnily a já byla milá, spolupracující a usměvavá. To mi samozřejmě prospívalo, poněvadž svým dosavadním chováním jsem štvala sestry a (co si budeme povídat) i své rodiče. Konečně, protože od operace už uplynuly asi 3 týdny, mohl přijít i lékař, operatér, aby mi vytáhl stehy z operační rány. Aaa, to byl ten nejhorší zážitek, jaký jsem mohla zažít. Asi poděkování za mé předešlé dny. Ránu mi držely pohromadě jakési ,,dráty´´, které při vydělávání neskutečně vrzaly. Fuj.
Komentáře
Okomentovat