2.- nastalé potíže

 

,,3. 1. 2014 máte nástup k týdenní hospitalizaci na dětském oddělení. Čekají vás mnohé vyšetření. Podle mě jsou Adriančinv problémy v zažívacím ústrojí...'' řekla nám má dětská obvodní paní doktorka, která můj stav sledovala už dlouhé měsíce, kdy jsem za ní neustále chodila s bolestí hlavy, nevolnostmi a zvýšené únavě- avšak HLAVNĚ kvůli omluvence do školy, nechtělo se mi tam totiž docházet. Přesněji řečeno- nic se mi nechtělo. Odbyla jsem si i, mnou milované, Vánoce, bylo mi špatně a vše, co jsem snědla, jsem následně vyzvracela. A proto tedy nejedla raději nic. A proto jsem zhubla téměř 20 kilo- a to jsem byla už tak vždy subtilnější postavy. Vážila jsem tedy 40 kg i s postelí...

Super, v lednu si udělám nemocniční ,,prázdniny'' a nebudu nic dělat. Juch! Říkala jsem si. Nebyla to ale tak úplně pravda, opravdu jsem totiž docházela na vyšetření- jen tedy asi na dvoje, poněvadž ultrazvuk ani gastroskopie neprokázaly žádný problém, páni doktoři měli tedy vše ,,čisté'' a nechali mě být. ,,Jé, já musím jít zhasnout, nechápu, proč rozsvěcují!'' Vzbudily mě sestry. Rozsvítily ale účelně- následně mě totiž přišly píchnout injekci proti nevolnosti, a já tedy nezvracela. ,,Akorát'' mě jednu píchly nějak špatně, protože mě asi ještě 2 roky bolelo stehno- což opravdu nebylo příjemné.

,,Paní Pazderková, dceři nic není, zřejmě mají její potíže původ v psychice, a proto, než odjedete domů, si zajděte na konzultaci k naší skvělé paní psycholožce.'' Poslechly jsme a vyrazily tedy na tamní Psychiatrické oddělení. Vyčkaly jsme na přivolání, a po hodinové konzultaci jsem si vyslechla ortel, že jsou mé problémy opravdu psychického rázu, a že mi doporučuje odpočinek, dovolenou. Jevilo se mi to jako super nápad. Protože byl zrovna ale leden a počasí nebylo úplně ideální k dovolenkování, rozhodovali jsme se, kam vyrazíme. Rozhodně jsme ale musely letět někam do exotických krajin, v celé Evropě byla zrovna zima. Rozhodly jsme se, že vyrazíme do Thajska. Mně to bylo vcelku jedno, byla jsem akorát ráda, že nebudu muset psát nějaké testy ve škole. Už za měsíc jsme se ubytovávali na ostrově Koh Phangan. Bylo to tam krásné, ,,jen'' jsem každé ráno zvracela. Na zlepšení mého dosavadního stavu to očividně žádný vliv nemělo. Pamatuji si, jak jsme přejížděli mezi ostrovy lodí a mně bylo tak špatně, jak nikdy... Nebo jak jsme šly na procházku městem a mně bylo tak zle, že jsem si musela sednout na obrubník a počkat na někoho, kdo mě odnese. Nebo jak jsem vyšla z vany, zamotala se mi hlava a následně jsem omdlela. Tohle asi není normální stav dospívání, ne? Ale tak- má mě v péči několik odborníků, a ti to asi ví nejlépe... Po měsíci jsme se ale, díkybohu, vrátily zpět domů. Až potom jsme si uvědomily, co všechno by se mohlo stát, opravdu to nebyl dobrý nápad. Zpětně děkuji, že jsem se mohla vrátit. 

Možná se mnou měl život ještě nějaké plány...

Byl už normální školní den, po kterém následoval logicky další normální školní den, a já si tedy nastavovala budíka. Do školy musím o půl osmé vyjet autobusem, tak si ho dám na sedmou. Crrr! S nevolí, ale s vidinou setkání se s kamarády se z postele zvednu a... sedím. Sedím asi půl hodiny, dívám se do ztracena a o ničem ani nepřemýšlím. Když vstanu, zatočí se mi hlava a já pospíchám k záchodové míse. Ukázkové ráno, fakt. Na toaletě strávím asi půl hodiny. Opravdu super, autobus mi už ujel, nikdo není doma, a já budu muset jít zase pěšky. Celá bledá na sebe teda hodím tričko a rifle, které se mi první připletou pod ruku, obuju nějaké boty, a jdu... Ještěže mám školu jen asi 3 kilometry od domu, nebude mi to teda tak trvat. Protože po ránu ještě nejsem tak unavená, vím, že trasu zvládnu, ale včera jsem šla na procházku, a asi 300 m od domu pro mě musela přijet mamka, já už bych to rozhodně nezvládla. Vtrhnu do vyučování, učitel se netváří vůbec mile, jasně, chápu, a sednu si na židli. Vybalím si něco ze školní tašky, ani nevím co, na nachystání se nebyl čas ani energie, prostě se mi nechtělo, ostatně jako vždy, a s vyčerpáním ulehnu na zmuchlanou mikinu na lavici. ,,Adriano, přišlas pozdě, a ještě k tomu spíš! Okamžitě běž na chodbu se projít a zamysli se nad sebou!´´ V pohodě jsem šla, na podobné rozkazy jsem byla zvyklá. Mně, kdybych byla učitelem, by se taky nelíbilo, kdyby mi žák spal na lavici a nedával pozor. Podobně probíhal celý den. Když zazvonilo, všichni radostně vyběhli ze třídy, jen mně to bylo úplně jedno. Tak jsem šla, no. Po cestě ke vstupním dveřím jsme si s partou kamarádů povídali, když mně se z ničeho nic ,,obrátil žaludek´´ a musela jsem běžet k záchodům. Úplně jsem to ale nestihla a vrhla už na chodbě. Bylo mi fakt zle a tričko jsem měla celé špinavé. Kamarád, za což jsem mu dodnes opravdu vděčná, to po mně uklidil, já si vypláchla ústa a šlo se dál, jako by nic. Celý den jsem nic nejedla, a k tomu několikrát zvracela, nechápu, jak jsem to mohla zvládat. Bezmyšlenkovitě jsem přišla na autobusovou zastávku celá udýchaná, i přesto, že cesta k ní trvala jen asi 5 minut, měla jsem chůze plné zuby, sedla si a čekala na autobus, který mě přiveze k domovu. Už! Zaplatila jsem si jízdenku, sedla si co nejvíce dozadu a jelo se. Vystoupila jsem na dolní zastávce, kde byl obchod, protože mi došlo, že něco bych už fakt měla sníst. ,,10 centimetrů točeňáku a 2 rohlíky.´´ Jo. Po cestě domů, do naší bytovky, jsem to zhltla, doma si sedla k počítači, kde už na mě ,,čekali´´ kamarádi, a chatovala s nimi... Přišel večer, já si odbyla svůj               ,,zvracící rituál´´, umyla si vlasy (občas to totiž schytaly také...) a ještě s mokrou hlavou šla spát. A další den to stejné, ten další taky... A jedno období bylo obzvlášť zajímavé. Ráno, to byl víkend, jsem se vzbudila, a celá moje ústní dutina byla poseta afty a různými boláky. Chodidla byla... no, zkráceně- jedna velká bradavička. A, samozřejmě mi bylo zle a běhala jsem častěji na toaletu. No, běhala... Lehla jsem si v obýváku na sedačku a němě ležela. Mouchy, snězte si mě. Vstala jsem večer, že se celá musím umýt, což jsem sice zvládla, ale při výstupu z koupelny jsem sebou švihla o zem. Omdlela jsem. Bezvládně jsem ležela jen chvíli, mamka to totiž slyšela a okamžitě mě křísila a, ani nevím jak, jsem šla spát. A druhý den se tohle opakovalo. Tu dobu jsem nepozřela ani kousíček, ani proteinový nápoj, protože to prostě nešlo. Tak děsivě mě pálila celá pusa, že to opravdu nebylo možné. Vím stoprocentně, že jsem tehdy umírala. Že smrt ode mě byla jen pár centimetrů. Byla to šílená zkušenost. Úplně mrtvý pocit, jen ležíte, a jakoby padáte někam, neznámo kam. Nevzala si mě ale, ještě ne... Další den už to moji rodiče nevydrželi a odvezli mě, se sbalenými věcmi, na dětskou pohotovost. Po (pro mě) náročné cestě, kterou jsem stěží přetrpěla, jsem se dostala do oné ordinace, kde se na mě doktorka (možná) podívala a naordinovala mi antibiotika. A bylo to. Nasedli jsme tedy opět do auta, já si rovnou lehla přes všechny zadní sedadla, což bylo stejně prašť jak uhoď, bylo mi úplně jedno, kde spočinu, a jeli jsme domů...

.

.