21 let života

Dlouho jsem nevěděla, kdy, a jestli vůbec, toto budu schopná sepsat, ale domnívám se, že už je pravý čas a svět si zaslouží povědomí o tom, co se děje.  Začalo to hned začátkem ledna, kdy mi vážně onemocněla maminka. Ta moje milovaná andělka. Procházela všemožnými léčebnými kúrami a bum. Zemřela mi kamarádka. Někteří lidé vám jen tak projdou životem a moc toho nezanechají, ale ona jo. Ona mě tak moc poznamenala. Možná to bude i tím, že jsme měly podobnou diagnózu a zjistily jsme to v podobný čas. Každopádně, byly jsme v tom obě a od začátku jsme se inspirovaly a motivovaly navzájem. Jo, vážně mi chybí. No a do třetice... ten brácha, se kterým jsem odmalička lumpačila, se kterým jsem objížděla moje první diskotéky - a nejen ty první, chodila na obídky, kafíčka a na kterého jsem zbožně koukala mi taky odejde?! Ten brácha, který kamkoli přišel, všude zářil a perlil a všichni ho obdivovali, jak dokáže zaujmout tolik lidí. Víte, každý člověk má 40 lidí, kteří ho mají rádi a 40, kteří ho...

 10 let... 10 let životní horské dráhy. Roků, kdy jsem zažila fyzické dno, první schůdek, druhý, a pak osmý, devátý schůdek.. Jo, někdy jsem se svezla výtahem, jindy zas šla pozadu a třikrát spadla... ale co? Vždycky jsem se zvedla a šla dál. Uznávám, že někdy jsem půl hodiny brečela, jindy si narazila kostrč, a většinu času se mi ani nechtělo, ale vždycky si stačilo jen uvědomit ten cíl a vzchopení bylo na světě. Ano, než jsem si uvědomila, co chci a jak k tomu třeba (?) dojdu, trvalo to. Trvalo to několik let, ale co? Bez toho bych se nikdy neposunula dál. Hodně lidí se mě za tu dobu zeptalo, co mi pomohlo jít dál, a přesně toto je má odpověď.     1. určit si cíl i to, jak k němu dojít     2. nebát se a riskovat  A to je celý. Vypadá to jednoduše, že? Ono to ani není tak těžký. Samozřejmě, na začátku mé cesty se mi to zdálo nesmyslně těžký a nesplnitelný, ale všechno chce čas, tvrdou píli a dosáhnete toho. Tomu věřte.  Jsem neskutečně ráda a neskonal...

 Dovolte mi, abych dnešní příspěvek věnovala památce mojí milované spolubojovnici, inspirativní kamarádce a krásné ženě Denise. Jsem si jistá, že Denča by mi příspěvek schválila. Byla za všechno hrozně vděčná. Naprosto reálně věděla, že ji ta hnusná nemoc nedá moc času a radovala se tedy za každý jeden den... (to bude hrozné psát, už teďje to pro mě těžké a mám husí kůži, takže to budu asi psát dlouho- jestli to zvládnu dopsat) Denču jsem poznala tak před čtrnácti lety, kdy jsme OBĚ ještě byly zdravé. Vždycky jsem ji obdivovala, jak je krásná, chytrá, hodná a až dokonalá. A měla se k nám přidat do rodiny, jupí. No, každopádně jsem byla puberťačka, bydlela jsem daleko, a tudíž jsme se nebavily. A potom nastal TEN rok 2014. Pár měsíců před mou operací se Denča vydala objednávat svatební dort a skácela se tam... Okamžitě ji odvezla záchranka do fakultní nemocnice, kde byla vyšetřena s ortelem- nádor na mozku. Ihned si ji převzal do péče pan profesor, který ji posléze vše povysvětloval...

Často slýchám- kam vlastně jezdíš? A baví tě to ještě? ANO, BAVÍ. Miluju to tam. Samozřejmě ale záleží na člověku samotném a na jeho přístupu. Já osobně si to vždycky cíleně jedu udělat hezké a vězte, že z mých lázeňských pobytů mám nejvíce zážitků a kamarádů. Ať už těch, co byli tamní pacienti, tak těch, kteří bydlí v blízkém okolí. Proto se tam jednou či dvakrát ročně ráda vracím. Je pravda, že všude jsem nejmladší, ale no a co. Věk je jen číslo a mnohdy si mnohem víc rozumím se starším člověkem, než s vrstevníkem.  První mé lázně, kam jsem jela ještě jako úplný ležák, byly v Košumberku. Ách, nostalgie :) Vzpomínám na ně s láskou a vděčností... I když, když jsem tam jela úplně poprvé, ještě s doprovodem sanitkou, pamatuji si, že v Bohunicích ke mně přistoupil další pacient a já- člověk rád si povídající, jsem ho nemohla ani pozdravit. A naznačit rukou už vůbec ne... Ten pocit bezmoci. A bylo mi také hrozné horko a já nejen, že to neměla jak říct, ale neměla jsem ani jak se odkop...

 Ano, jsem si plně vědoma toho, že teď moc nepřidávám a nejsem zrovna aktivní. A proč? Protože si užívám. Jasně si pamatuju, jak jsem byla doma a nic a nikam nemohla. Pro informaci, bydlíme s rodiči v malé, ač malebné, vesničce, kde nic není. Víte jak, malý obchod, pošta, základní škola, šmytec. Když zdolám ten šílený kopeček před domem, tak se ptám, a co teď? Zkrátka, bez auta se nikam nedostanete. (A já a řidičák? Když jsem si ho loni dělala, skončila jsem z toho v nemocnici. Je pravda, že jsem byla nejprve na třítýdenní intenzivní rehabilitaci, z ní přejela na týdenní neméně náročné natáčení Lvic a šla vstříc řidičskému oprávnění, ale každopádně bych tuhle záležitost nerada opakovala.)                                              No, vzchopila jsem se a přešla z vesnice do města. A užívám si to. Protože užívám každého dne a každé minuty, chodím vstříc novým zážitkům...

  Píši ohledně toho, proč aktuálně téměř nejsem aktivní a příliš článků nevydávám... Za poslední rok se toho velmi změnilo. No, velmi- spíš opravdu zásadní věci. První z nich je byt a samostatné bydlení. Rozhodla jsem se postavit na vlastní nohy (a to doslova), což, jak mnozí víte, není vždy jednoduché. Toho času není moc nazbyt, a když už nějaký je, pořádně si rozmyslíte, čím ho vyplníte. Většinu dne trávím (jsem trávila...) následovně- vstanu, nasnídám se, uklidím, zacvičím si, jdu trénovat chůzi o berlích, uvařím oběd, najím se, jdu na rehabilitaci, projdu se s chodítkem (delší trasa), navečeřím se, čtu si a dobrou noc. Ve volných chvílích maluju mandaly, kreslím, zapisuju si své sny nebo píšu deník. Co se týče chůze a pokroků, myslím si, že samostatné bydlení je ten nejlepší a nejúčinnější lék. Protože doma se samo nic neudělá...   Jsem šťastná, že můžu. Že mám tu možnost. Druhá důležitá věc, která mě zaneprázdňuje, je ta, že jsem se vrhla do studia Sociální práce. Pravdou...